KARLOVO náměstí - MOROVÝ SLOUP

( 50.0280781N, 15.2014233E )
  "...sloup P. Marie ... z r. 1682, postavený Fr. Střelovcem ze Střelic..." (*22) Byl to vděk za ukončení morové epidemie v r.1680.
    "... dne 20. června 1680 vyskytl se první pád hlízy v Kolíně, a potom úmor vždy hrozněji se vzmáhal. Soudíme-li dle průměrného počtu porodů v létech 1675-79, bylo tehdáž v Kolíně 1100 obyvatel křesťanských... Pokud se v matrice úmrtní sečísti dá, umřelo křesťanských obyvatel města od 20. června do 1. prosince 560 lidí hlízami a 33 lidí jinými nemocemi; ve veškeré farnosti kolínské pak, jak památná deska mramorová na kostnici sv. Bartoloměje dí, umřelo ve čtyrech měsících 826 lidí.(*1)
    Z asi 1100 křesťanských obyvatel Kolína zemřelo na mor 560!!! Více než polovina. Nenašel jsem údaje o židech a dalších.

  • Jako vděk  za  ukončení morové epidemie
  • balustráda
  • Sv. Florián
  • sochy dvou římských bratrů
  • Balustráda kolem sloupu
  • s reliéfy českých patronů

    Údajně zde předtím stála socha sv. Václava a zde také zemřel mnich kapucín, který ošetřoval nemocné.
    Na vrcholu mariánského sloupu je socha Panny Marie Immaculaty. "Sloup je čelní pohledovou stranou orientován do exponovaného průhledu z Kouřimské ulice, významně se uplatňuje i v diagonálních liniích náměstí a koresponduje s ostatními architektonickými dominantami. Gesto Panny Marie směřuje k děkanskému kostelu sv. Bartoloměje, a tak se vlastně obrací nejen k duchovnímu centru barokního Kolína, ale i k celé katolické církvi. "(30*)
    V r. 1754 byl sloup doplněn soklem se sochami patronů města Kolína:
    Sv. Florián - ochránce proti požáru.
    Sv. Gothard - ochránce proti moru.
    Sv. Jan a sv. Pavel, dva římští bratři, patroni proti bouři a krupobití, a ochránci dobré úrody.
    Sochy byly odstraněny po r. 1950. V r.2000 byly vrácené jen kopie soch od sochaře Josefa Pospíšila z Kutné Hory. Originály sochy sv. Jana a sv. Pavla jsou v lapidáriu. Balustráda s reliéfy českých patronů je z r. 1882.
Mor hlízový
    "Průběh nemoci byl velmi rychlý; horečkou začala, hlízy či boule naskakovaly, tělo nemocného zčernalo, a ve třech dnech, ba někdy za den nastala smrt. Strach a hrůza panovaly v městě; kdo mohl, utíkal jinam, neboť mor uchvacoval bohaté i chudé, staré i mladé. Duchovenstvo místní, konajíc v té době svou povinnost s příkladným sebezapíráním, vesměs zahynulo. Klášter kapucínů na cele vymřel a jmenováni jsou mezi zahynulými guardian P. Jakub Víšek, vikář jeho P. Jeremiáš z Budějovic, konventual P. Jeronym Nikolai, P. Raimund Palatin, který po děkanu Vavřinci Guigni, jenž 11. srpna, sám třiadvacátý, moru podlehl. Správu děkanství vedl, též páter Rogatus z Prahy, jeho nástupce, podobně frater laik Markvart z Bavor.
    Tu vyslal provincial řádu 11. září dva kapucíny z Prahy, aby kolínský klášter zaujali a duchovní správu v městě vedli do budoucího děkana; dále měli od konsistoře nařízení, aby za městem nějaké místo posvětili, kamžby mrtví nočního času pohřbíváni býti měli. Potom za nimi ještě jiní kapucíni na sesílení konventu posláni byli do Kolína. Mimo kněží pohynuli v tom moru kantor Michal. Hejl, pět neděl po něm jeho nástupce Jakub Alauda Vlašimský, z radních pánů pak primator Věčorek, Jiří Ebert, Tobiáš Kincl, rytíř Martin Baralič, Jiří Formandl a pan Zikmund Kozel z Reizenthalu...Paměti hodno jest, že v době největšího úmoru psal přeloucký farář městské radě; že jeho osadníci, vzývajíce blahoslaveného Jana z Nepomuku, od hlízy osvobozeni byli a radil Kolínským, aby taktéž činili. V době hrozného navštívení, kde každý již duši na jazyku míti se domníval, nebylo ani kdy uvažovati neštěstí, které potkalo obec kolínskou v září r. 1680. Vyhořel totiž obecní dvůr štítarský se vší úrodou.
    Když minula nákaza, dávali si kapucíni, snad k pokynutí s hůry, záležeti na tom, aby spory v městě uklidili cestou smíru. Proto o třetí neděli velikonoční kázal páter Celestin v děkanském kostele všemu shromážděnému lidu o lásce křesťanské, připomínal, „kterak v pominulém roce z božího dopuštění morovou ranou tak mnoho lidí ze světa vykročilo, nad čímž každé srdce křestanské ustrnouti musí, jakož prý to viděti jest na nebožtíku Jiřím Věčorkovi, že v ten den, co měl zemříti, on dvakráte pro JMC. richtáře Hájka poslal prosebně, by k němu v nemoci přišel; a když tak se stalo, Věčorek prý nestálost vezdejších věcí připomínaje, pro spasení a pro pět ran Krista pána prosil pana richtáře, by mu odpustil, tak aby vše nedorozumění v hlubokosti mořské utonulo." Potom ve čtvrtek dne 18. prosince vešli jiní dva kapucíni, páter Nathanael a páter Konstantin do shromáždění radního, a davše křesťanské pozdravení, s sepiatýma rukama duchovní prosbu učinili, aby purkmistr a rada i všecka obec, pamětlivi jsouce toho, že bůh všecky původce domácích svárů smrtí trestal a obec morem a jinou neřestí navštívil, v sousedské lásce a svornosti žili, a v těchto kajících dnech aby se smířili. Po té řeči povstali JMC. richtář Hájek, primator Jan Růžička a všichni radní a konšelé, podali sobě ruce a slíbili nepřipomínati sobě minulý hněv a zachovávati lásku a svornost pod pokutou 50 kop gr. k nábožným účelům. Tuším, že z této pobožné nálady vyplynula myšlénka, na památku minulého moru postaviti na náměstí kamenný sloup Marianský, což potom provedeno tak prostičce, jak toho skrovné prostředky měštanů dovolovaly." (1*)