KOLÍN - JERUZALÉM NA LABI
ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ

Rabího rada: Když je život jiný než člověk chce, musí chtít člověk život takový jaký je
    Zmínka o židovského osídlení v Kolíně je z první poloviny 14. století, během doby Jana Lucemburského . Židovská ulice - Plateam Judaeorum, část současné ulice Na Hradbách a K. Světlé od Zlaté uličky byla hlavní tepnou.
  • 12201
  • 93z1
  • urab2
  • 14809
  • 15201
  • 15201
  • 3147
  • parsyn04
  • 12610
  • 15001
    Na začátku zde žili i křesťané. Původně křesťanské domy postupně kupovali bohatí židovští obchodníci. Pak se ghetto stalo samostatným světem uvnitř křesťanského města. Přístupy do ghetta se pravděpodobně zavíraly. Okna židovských domů, která směrovala ke křesťanské části města, musela být zazděná. Výrazný rozvoj židovské komunity však probíhal hlavně v době předbělohorské. Zdejší židovská obec se stává druhou nejvýznamnější v Čechách po Praze – Jeruzalém na Labi.
    Synagoga se nachází za bývalou židovskou školou v ul. Na Hradbách a proto není vidět.
     Zde v ghettu jeden dům obývalo i několik rodin – kondominium. Tento stav není výjimečný v židovských osadách, protože počet židovských rodin se zvětšoval, ale ghetto se nesmělo rozšiřovat. Dokonce rodiče budoucího uhlobarona Ignáze Petschka vlastnili pouze půl místnosti !!! On se svým bratrem jednu dobu měli pod sebou skoro polovinu obchodů s uhli v Evropě. To už ale sídlil v Ústí nad Labem. Jeho bratr Julius vlastnil Petschkův palác v Praze blízko Václavské nám., kde měl bankovní dům. Budova byla za německé okupace nechvalně známa jako mučírna gestapa – Pečkárna. Původně rod Petschků žil po generace v Pečkách, obec vzdálena 21km od Kolína. Otec výše jmenovaných se ještě do roku 1869 psal česky Peček.
    Miloš Kim Houdek mi poskytl velmi zajímavý materiál o židovském ghettu:
HISTORIE ŽIDOVSKÉHO GHETTA
Věra Kuthanová, 1989:
    "...Do historického jádra města patřilo již pravděpodobně brzy po založení města i židovské ghetto, soustředěné do jedné ulice. Ulice zvaná dříve „Židovská“ nebo „ulice v židech“, představovala již ve středověku komunikace vedoucí od pozdější Pražské brány, v polovině své délky se lomila do prvého úhlu a směrovala k bráně Kouřimské. Původně byla v rukou pouze ke Zlaté uličce, ale v l. 1588 – 1623 byly zakoupené židy i další domy v bloku mezi ulicemi Zlatou a Kouřimskou a rozděleny na více parcel . Vyčlenění židovské čtvrti v rámci určitého města bylo dáno již r. 1215 nařízením lateránského koncilu, ve kterém byli židé prohlášení za vězně a otroky římské říše a za majetkem panovníků. Byli nuceni platit panovníkovi poplatek za poskytnutí ochrany. Právo panovníka na tento příjem se nazýval židovský regál – obdobný regálu solnímu, hornímu, mincovnímu apod. Králové povolují nově příchozím židům trvalé usídlení, aby podpořili hospodářský růst zakládaných měst a ovládli s jejich prostřednictvím i obchod s penězi, který církev formálně zapověděla ostatnímu obyvatelstvu. Ze židů, do té doby svobodných, se stávají „ služebníci komory královské“ a jsou nuceni nosit hanlivá znamení, podle kterých se rozeznávají na první pohled od ostatních obyvatel. Dříve to byl odlišný typ oblečení, od r. 1551 bylo v celém království přikázáno nosit na prsou žlutý kroužek ze sukna. Pokud byl žid bez tohoto znamení přistižen, musel polovinu všeho, co u sebe měl, odevzdat vrchnosti, na jejíž půdě se v té chvíli nacházel. Místa , vyhrazená ve městech židům, byla také nazývána Inter Judeos.
     Určitá privilegia, práva a povinnosti židů byly u nás poprvé vydány Přemyslem Otakarem II. - listina z 8.3.1255, Codex diplomaticus. V některých městech se nesměli židé usazovat, zvláště ve městech, kde byly těženy drahé kovy. Tento zákaz platil i pro Kutnou Horu, proto byly často vysloveny domněnky, že židé se z těchto důvodů usadili v blízkém Kolíně a vytvořili tak v Čechách po Praze druhou nejpočetnější obec. Konkretní jména židů jsou v kolínských městských knihách zaznamenána již v letech 1376 – 1401 : Nachman a Herac – bratři, Izák a David – bratři, Pakúš a Dušme, kteří se v r. 1378 rozdělili o jeden dům, dále Ruben, Eliáš, Lazer Šeybl, Mojžíšek – syn Lazarův, Šalamoun, Lev Tendl, Jerš, Babka – žena Izákova, sestry Duchyně a Ester, řezník Jakub a Málek. Žid Nachman měl r. 1396 rozpůjčeno u zámožných lidí 90 kop po malých částkách ( Vávra, Dějiny ). Vymezení určité části města pro ghetto vedlo k tomu, že domy se mezi židy rozkupovaly po částech, mnohdy i po místnostech, vzájemně byly jednotlivé objekty propojovány a tak vznikala neuvěřitelná změť chodbiček, průchodů, vestavěných schodišť a přístaveb, která se dochovala až do dnešní doby. Také sklepy jednotlivých domů často přecházely pod sousední objekt a lze dnes těžko vymezit hranici mezi objekty.
     Během středověku se postavení židů příliš nezměnilo, teprve na konci 15. století se objevují první pokusy o získaní řemeslných znalostí, tehdy byl položen i základ k vývoji řemesel a tím i židovských cechů.
V r. 1512 je prvně zmiňována kolínská židovská škola, i když pravděpodobně existovala dříve. Škola byla ve dnešní ulici na Hradbách.
     Z rabínů jsou jmenováni:
1500 – 1513 rabí Majer a po něm Samuel, kteří bydleli ve vlastních domech. V l. 1541 – 1558 je znám rabín Mojžíš Malostranský, r. 1588 Kallman ben Viktorin, 1591 Izák, 1603 -8 Nichael, 1620 Pinkas.
     Židé měli i svého řezníka, podle smlouvy z r. 1572 jich v Kolíně nesmělo být více než čtyři. Nová šatlava byla pro židy vystavěna v r.1611 v rohu uličky, v místě dnešního průchodu.
     Pokud archivní doklady informují o počtu židů „osedlých“ , neznamená tento počet jejich skutečný stav. Termín „osedlý“ značil majitele domu, který vlastnil objekt, schopný unést berní daň, 4 chalupy se počítaly za jednoho „osedlého“. Také jejich počet se musí znásobit počtem členů rodin i nájemníků. Domy tak byly svými majiteli doslova přeplněny. V r. 1541 byli židé za Ferdinanda I. vypovězeni z Čech, údajně pro založení požáru v Praze na Malé Straně. Vyhnanství postihlo i kolínské židy, kteří se stěhovali do Polska – do Lvova a Krakova. Domy v Kolíně zůstaly do r.1549 prázdné. Tehdy se směli židé vrátit, ale již v r. 1561 se stěhovali znovu. Některé domy zůstaly opět opuštěné, jiné byly prodány. Císař nařídil prodej těchto domů s tím, že peníze zůstanou na radnici do té doby, než se židé pro ně vrátí. Mezi kupujícími byla i zchudlá šlechta, příkladně Ondřej Jaroslav Zub z Landštejna koupil dva židovské domy před rohem do Pražské ulice. V r. 1564, kdy zemřel Ferdinand I. , se směli i kolínští židé zase vrátit. Vracelo se jich však více, než se vystěhovalo, proto nastaly ve městě problémy s navrácením domů. Nejbohatší kolínští židé se však z vyhnanství nevrátili: Pinkasové, Jenenové, Muňkové a rabín Mojžíš Malostranský.
    V l. 1588 – 1608 bylo prodáno 5 domů židům, jednalo se o domy, o jejichž koupi neměl již nikdo jiný zájem. Z nově získaných domů museli židé odvádět městu poplatky, na rozdíl od domů uvnitř původního ghetta za které odváděli vysoké daně do královské komory – na jednoho osedlého žida 47 tolarů ročně. Vzhledem k tomu, že židé měli omezena řemesla, bohatší z nich navazovali obchodní spojení se zahraničím. Protože nesměli vlastnit pozemky, nemohli se živit ani zemědělstvím. Koně mohli používat pouze k tahu a tak u některých domů bývaly stáje, některé z nich byly v kolínském ghettu ještě v 19. století ( viz OA Kolín, stížnost ve věci koníren u býv. č.p. 21 ). Chov dobytka jim nebyl rovněž povolen, takže pro obživu chovali jenom kozy, které se pásly na kolínských hradbách. Ostatní města se Kolínu vysmívala, že jim město hlídají kozy, proto bylo pasení na parkáně zakázáno ( radní protokol E 14, 23.5.1603, cit. Vávra, Dějiny ).
     V r. 1621 se snažili někteří kolínští měšťané zbavit válečných břemen prodáváním domů. Protože se nenašli jiní kupci, bylo 7 domů prodáno židům – jednalo se o domy v dnešní ul. K.Světlé, ale až v jejím pokračování za Zlatou uličkou a domy u Pražské brány. Domy byly původně v majetku Mikuláše Stehlíka – bednáře, Martina Fracka - ševce, Jana Krumpolce a pustý dům mydlářovský. U Pražské brány to byly domy Jiřího Duky, Petra Rzounka – ševce a Ondřeje. Byly prodávány za 600 až 1200 kop míšenských. V té době se rozvinula více i židovská řemesla, což mělo za následek časté spory s kolínskými měšťany. Šalomoun Šlomeles si v r. 1621 na rohu Zlaté a Židovské ulice zřídil zájezdní hostinec, kde čepoval pivo a víno ( dnes č.p. 146 ). Proti tomu byla od měšťanů vznesena stížnost ( kopiář č.4, 1621, cit. Vávra, Dějiny ). Až v r. 1650 bylo vydáno nařízení, podle kterého se židům nemá bránit v prodeji piva a vína. V r. 1621 – 23, kdy se židovská ulice rozšířila přikupováním domů, bylo v ghettu 37 židovský domů, rozdělených na 54. Již J. Vávra se zmiňuje o majitelích těchto domů, sestavených podle rejstříku, který židé r. 1653 podávali. Předtím tyto majitele nebylo možno zjistit pro neúplnost záznamů a nestálost a rozdrobenost jednotlivých držeb. Okna nárožních domů, židy později zakoupených, musela být zazdívána, pokud směrovala jinam, než do ulice židovské, nebo opatřena hustými mřížemi – případ Nathana Poláčka, který koupil dům u Pražské brány. V r. 1665 byla vydána rezoluce královské komory, kterou byli kolínští židé vyjmuti z pravomoci městské rady a mohli si utvořit vlastní samosprávu – obec židovskou, nad níž pouze císařský rychtář kolínský vykonával přímý dozor jménem královské komory.
     R. 1719 bylo vydáno Karlem VI. Privilegium, určující právní postavení židů. Zaručovalo ochranu a právo pobytů židům jako celku, ale ne již jednotlivcům. V témže roce však Karel VI. vydává dekret, kterým zavádí místo privilegia instituci familiantů, tj. hlav rodin, které mají právo bydlet v zemi. Počet familiantů byl stanoven pro celé Čechy na 5 400 rodin. Přitom bylo nařízeno, že ženit se smí jen nejstarší syn familiantův, ostatní musí zůstat buď svobodni, nebo se vystěhovat. Získat místo familianta bylo možno pouze úmrtím nebo zvláštní výjimkou. V r. 1734 vypukl v Kolíně velký požár, v němž bylo zničeno 52 domů. Jednalo se hlavně o domy na náměstí, ulici Horskou ( dnešní část Kutnohorské ) a Labskou. Pravděpodobně byla postižena i židovská ulice, na domě č.p. 152 ( 48 ) je dosud v klenáku nad vstupem zaznamenán hebrejsky letopočet přestavby rok 1734.
     V r. 1744 byli židé nařčeni z obchodování s Prusy během okupace a Marie Terezie vydala rozkaz, aby se židé do konce ledna 1745 z Čech vystěhovali. Pro tento účel byl vypracován úřední odhad všech židovských domů v Kolíně, kterých bylo v té době 42 a byli obsazeny 57 rodinami. Jsou zde uváděna jména, která se objevují v Kolíně až do 20. století - Soudek, Poláček, Khon, Kavka. Za židovskou obec podepsal smlouvu na péči o opuštěné domy židovský starosta Josef S. Löwe. Ze seznamu majitelů židovských domů vyplývá, že židé vlastnili domy v té době již i mimo rozšířenou židovskou ulici, příkladně Mojžíš Graf měl dům v Kouřimské ulici. Z tohoto období se dochovala koncese pro tři židy – Šalamouna Chejla, Enocha Soudka a Raffaela Plattena na obchod s tabákem. Dvě trafiky měly být v židovské ulici, jedna z nich již mimo ghetto.
Od doby , kdy v r. 1655 byla povolena židům samospráva, jsou v Kolíně doloženi tito starostové: r. 1656 Bernard Schulklepper, 1660 Rubín Němec s konšely Izákem Soudkem a Mojžíšem Mandlem, 1689 Jonáš Kantor ( Singer ), 1693 Izák Chlumecký, 1714 Izák Jelínek, 1715 Mochl Rubín, 1745 Josef Sudl Löwe, 1780 Hešl, 1785 Jakub Sundl Soudek. R.1797 byly právní poměry židů upraveny císařským patentem. Podle něho pouze pražští židé směli tvořit samostatnou obec, spravovanou starostou a staršími, židé na venkově mohli tvořit pouze dobrovolná náboženská sdružení, aby mohli plnit náboženské předpisy. Tam, kde byla synagoga, mohl byt volen její starosta. Daňové povinnosti židů byly upraveny patentem z r. 1808.
    V r.1848 nabili židé v Čechách všech občanských práv, ale již od konce 18. století jim byly pronajímány obchody v domech mimo kolínské ghetto: r.1794 pronajal kupec Vaigert ve svém domě na náměstí krám, dvě světnice a sklep židu Marku Soudkovi, r. 1810 si Jonáš Schiff najímá prostory v domě Josefa Večerníka za Kouřimskou branou, r. 1821 Jakub Eisler a Samson Altschul v domě Františka Vojtěchovského v Kouřimské ulici.
     Z kolínských rabínů jsou známi: 1660 Abraham Borges a syn Iziáš, 1670 Liebermann, v pol. 18. století Nézr Hakkedeš, dále Eliáš Velký ( Rabú ), 1774 -8 Jakub Illoví z Uh.Brodu, 1780 – 1815 Lazar Kallier, dále Volf Löw Boskovic, Volf Löw, 1828-36 Jáchym Deutschmann, 1839 – 60 Daniel Frank, od r. 1861 Josef Gugenheimer z Frankfurtu.
     V r. 1806 zakoupili židé 14 čtverečných sáhů parkánu a použili jej na rozšíření synagogy. V r. 1822 byly opravovány hradební zdi, aby odstranily důsledky po požáru z r. 1796. Při této příležitosti žádala obec od židů zaplacení všech výloh, které s opravou souvisely...
     ...Torzo kolínského ghetta tvoří výjimečně cennou část historického jádra města, jejíž vývoj je dodnes doložen jednotlivými stavbami nebo jejich částmi od raného středověku až po současnost. Podle dochovaných sklepů lze usuzovat, že kamenná zástavba v této části města před požárem v r.1349 byla četnější, než se předpokládalo. Výstavba kamenných domů se rozběhla ovšem až po polovině 14. století, z té doby se zachovaly některé dispozice v úrovni přízemí.
    Částečně se v ghettu uplatnila i renesance, především ve vysazování pater na krakorce. Pod některými barokními omítkami se dochovaly zbytky renesanční. Přestavby z tohoto období zanikly většinou za třicetileté války a později požárem v r. 1734, kdy shořela část židovské ulice se šatlavou, částečné byly poškozeny i městské hradby. Některé z poškozených domů byly opravovány brzy ( např. čp.152), jiné zůstaly dlouho opuštěné. V r.1648 bylo v židovské ulici 37 domů obydlených a 5 pustých. Na konci 16. a na počátku 17. století poskytovala obec zdarma kámen tomu, kdo stavěl dům do štítu.
    Ještě v 17. století byla vystavěna při západních městských hradbách synagoga, která byla v 19. století rozšířena a ve fasádách upravena. Postupně byly od období baroka zastavovány úzké uličky a soutky, které procházely napříč blokem nebo směrem ke hradbám. Nejvíce poznamenal ghetto požár v r. 1796, který vznikl na kouřimském předměstí, přenesl se do ulice židovské na dům Marka Soudka a rozšířil se dále. V židovské ulici shořelo 43 domů a 205 židovských rodin bylo bez přístřeší. Výstavbu po tomto požáru dodnes připomínají klasicistní klenby hlavně v patrech domů a detaily ve fasádách. Opravy se přenesly až do 1. čtvrtiny 19. století, kdy byly opravovány hradby.
    Ještě ve 19. století byly podkrovní pokojíky v ghettu využívány pro židovské slavnosti o svátcích zvaných „ podzelená“ nebo „slavnost stanová“. Podkrovní pokojíky, nazývané „suké“, měly posuvný strop, aby se pobožnost mohla konat pod širým nebem. Pro stejné účely byly zřizovány v přízemí při domech podobné dřevěná přístavby, které však brzy chátraly. Z r. 1887 je dochována stížnost souseda na majitele domu čp. 10 Zikmunda Feldmana, jehož zmíněná přístavba „podzelená“ hrozí sesutím.
    V r. 1885 bylo provedeno nové značení popisných čísel domů, ze kterého vyplývá počet židovských domů 53.
    Po požáru v r. 1897 byl zbytek zničených domů při jižní a jihozápadní straně židovské ulice zbourán a ve 20. století zde byly vystavěny nové budovy. Mezi postižené domy patřil i dům čp. 138 s náboženskou lázní a šatlava v jihozápadním rohu ulice, kde byl vybudován průchod. Výškovými proporcemi narušily novostavby ráz městské středověké komunikace, vybíhající od kostela sv. Bartoloměje a opisující křivku hradeb..."