RADNICE - KARLOVO NÁMĚSTÍ
PRAVÁ BUDOVA

Dnešní podoba pravé budovy radnice je z přestavby také z konce 19.století, vedená architektem Janem Vejrychem - pseudorenesanční. Stavební dozor prováděl arch. Jan Zeyer. Proto levá a pravá budova jsou stejně laděné. Na místě pravé budovy byl hostinec, pak kasárna – zbourané v r.1898. Dne 31.7.1796 se v objektu bývalých kasáren narodil Jean-Baptiste Gaspard Deburau, zakladatele moderní pantomimy. Na štítu budovy je socha rytíře Rolanda -symbolizoval trhová práva říšských měst, od Vilíma Amorta. Na budově je socha Spravedlnosti od sochaře Ludviga Wurzela. V levém a pravém horním rohu portálu vchodu do budovy jsou stopy znaku královského města k Kolína. Ale znáte to – díra ne díra, furt se natírá, tak jsou teď pouze stopy.
Radnice ustupuje od linie ostatních domů, protože jako jediná na náměstí neměla podloubí.
  • kasárna
  • Rolanda
  • se sousední levou,
  • Socha Spravedlnosti
  • Nejfotografovanější část
  •  už víte proč?
  • ustupuje


PODROBNĚJŠÍ HISTORIE:
     Původní dům, který stal na parcele pravé části Radnice koupili v roce 1494 od kolínského měšťana pana Smíška páni Václav Materna z Květnice a Jan z Miličína. Dům měnil majitele. Od roku 1578 ho vlastnil Jan Kobylka z Felcova ( † 1584 ), erbovní měšťan, kterému ve městě říkali pan Hnát. Od roku 1561 zasedal v městské radě a také byl několikrát primátorem. Vlastní pak další dva domy na náměstí – čp. 88, čp. 89 a ohromný krčínovský dvůr na předměstí. Dům pak zdědila jeho manželka Marta Hnátka a po ní dcera Ludmila. Špatně hospodařila a nakonec dům prodala kolínské obci. V domě se od pradávna provozovala hostinskou živnosti a obec v tom pokračovala. Zde se prodávalo pivo z měšťanského pivovaru , víno pálené z hroznů z městských vinic, dále vino mělnické, litoměřické, moravské dokonce i rakouské. V prostorné hostinská místnosti svolávala městská rada shromáždění všechny sousedy “...aby s nimi projednávala závažné obecní záležitosti nebo aby jim oznamovala různá nařízení a rozhodnutí. Během třicetileté války viděla tato místnost často valné shromáždění kolínských občanů, byla svědkem jejich starostí, bídy a utrpení, když zámecký hejtman a jezuité nutili občany, aby se zřekli víry otců a přijali katolictví, když jim primátor ukládal povinnosti při ubytování vojsk nebo při sbírání válečných kontribucí a výpalného pro švédská vojska. Kolínem procházela odpradávna vojska velmi často a způsobovala městu i jeho občanům nesmírné škody a utrpení. Poloha města na východ od Prahy při staré cestě na Moravu a do Uher a také most přes Labe, poskytující vojskům pohodlný a bezpečný přechod přes širokou řeku a tím i spojení severovýchodních Čech s jihem a jihovýchodem království, vedly k tomu, že vojska, ať vlastní či nepřátelská, často v Kolíně nocovala a nezřídka zde ležela i delší dobu. Občané museli ve svých domech ubytovat vojáky a ve stájích jejich koně, museli je živit a krmit a mnohokrát i poskytovat procházejícím vojskům vlastními potahy přípřeže. Nejhůře bylo v třicetileté válce, kdy císařská i nepřátelská vojska se v Kolíně střídala a vojáci té i oné armády bezohledně a nemilosrdně dřeli občany až na kůži. Ale ani potom, když vojna skončila, průtahy vojsk Kolínem neustaly. Vznikly války s Turky, pak přišly prusko - rakouské války, a to se již Kolín vojenských posádek natrvalo nezbavil. Byly zde různé oddíly císařských vojsk, Francouzi, Prusové a v roce 1735 poprvé i Rusové. Ubytování vojáků po domech se stávalo stále těžším a nesnesitelnějším břemenem. Ve snaze ulehčit občanům tyto povinnosti rozhodla v roce 1750 městská rada za primátora Petra Antonína Pokorného postavit v Kolíně kasárny. Se souhlasem podkomořského úřadu v Praze dala zbořit beztak již hodně sešlou obecní hospodu vedle radnice a na jejím místě uložila zednickému mistru Janu Heverovi postavit podle plánů kolínského architekta Josefa Jedličky novou budovu kasáren. Na stavbu si musela obec vypůjčit 1.500 zlatých, které pak splácela z výtěžků výražních várek piva v obecním pivovaře. Kasárny byly hned plně využívány. Když vypukla v roce 1756 znovu prusko - rakouská válka a Fridrich II. oblehl Prahu, vyslal ke Kolínu dvacetitisícovou armádu pod velením knížete Augusta Viléma z Bevern. Ten se dne 17. května 1757 ubytoval se svým štábem v Kolíně a do kolínských kasáren umístil dva prapory granátníků… Po skončené válce byla v kolínských kasárnách ubytována již stálá posádka císařského vojska. Nejdříve to byla část čáslavského pluku a od roku 1763 setnina pěšího pluku hraběte Wallise. C. k. rakouské vojsko leželo posádkou v kolínských kasárnách déle než sto let. Budova kasáren přešla během té doby do majetku státu… V roce 1864 byla stálá vojenská posádka z Kolína přeložena do Hradce Králové a kasárny osiřely. V prázdných objektech zůstal jen profous pan V. Pušman. O prázdninách roku 1864 dovolil několika kolínským studentům hrát v prázdných místnostech kasáren české divadlo, jak se dovídáme ze vzpomínek jednoho z tehdejších studentů. Záhy však po odchodu posádky se začalo budovy bývalých kasáren využívat k nejrůznějším účelům. Některé prostory byly pronajímány kolínským obchodníkům jako skladiště, sklepy sloužily jako lednice pro skladování ledu měšťanskému pivovaru, na dvoře byly ukládány stánky a jiná zařízení potřebná pro trhy na náměstí, bylo zde i několik bytů a od roku 1882 zde byla v několika místnostech, umístěna řemeslnická škola…“ (* 6 )
    Po několikaleté snažení obec, která budovu poskytla zdarma armádě, ji zpět získala za 12.000 zlatých v březnu roku 1884. Budova chátrala, protože obec neměla peníze na opravu.
    Konečně v roce 1897 byl schválen návrh aby bývalé kasárny využily k rozšíření radnice a 10. září tohoto roku bylo uloženo městské radě zajistit stavební plány. Veřejná soutěž na zpracování stavebních plánů byla vyhlášena 27. prosince 1897. Z 10 projektů byl vybrán „... návrh podaný pod heslem „Co dobře umíš, toho se drž, co podnikneš, tím vynikneš". Autorem tohoto návrhu byl opět architekt Jan Vejrych, tvůrce novorenesanční přestavby staré radnice v letech 1887 a 1888. Proto také fasáda nové budovy byla v návrhu koncipována tak, že tvoří se starou radnicí jednolitý celek. Městská rada nabídla architektu Janu Vejrychovi provádění stavebního dozoru při stavbě, ale pro nízký honorář Vejrych nabídku nepřijal. Na doporučení prof. Kouly svěřila pak městská rada stavební dozor a vypracování stavebních detailů podle Vejrychova návrhu pražskému architektu Janu Zeyerovi. Dne 17. května 1898 schválila městská rada podmínky pro zboření kasáren a dne 12. července vydala vyhlášku o zadání prací, spojených s výstavbou nové radniční budovy. Obecní zastupitelstvo schválilo dne 4. srpna zadání zednických a tesařských prací včetně zboření staré budovy kasáren kolínskému staviteli Janu Sklenářovi, pokrývačských prací pražské firmě Leib a Massag a prací klempířských kolínskému závodu Krása a Kašík. Dne 7. srpna 1898 byla budova kasáren předána jako staveniště staviteli Sklenářovi, který započal téhož dne s jejím bouráním. Během stavby pak byly postupně zadávány další odborné práce: sochařská a štukatérská Josefu Kropáčkovi, sochaři v Praze, provedení dekoračních maleb, zlacení, malování dřevěného stropu a obložení stěn v zasedacím sále Fr. L. Duchoslavovi, malíři v Praze, umělecké zámečnické práce a ozdobná kování kolínskému mistru Karlu Kubovi, práce v mramoru, zhotovení říms a schodiště firmě Bratranci Ducháčkové na Královských Vinohradech, výrobu dubových vyřezávaných dveří do zasedacího sálu Antonínu Baumgartlovi z Karlína, tapetování francouzskými tapetami na stěnách zasedacího sálu W. Biisefleischnerovi z Prahy, provedení parketových podlah Ot. Skřivanu z Prahy, truhlářské práce kolínskému mistru Františku Dvořákovi, práce sklenářské a natěračské kolínským řemeslníkům Josefu Strakovi a Jakubu Marešovi, zhotovení nábytku do zasedacího sálu firmě Hrabák z Kutné Hory, dodání litého železného zábradlí na schodiště Janu Rabasovi z Hradce Králové, zhotovení lustrů firmě Suda a Kotěšovec z Prahy atd. Fasádu nové budovy radnice měly podle návrhu Jana Vejrycha zdobit také dvě sochy. Městská rada vyzvala některé sochaře, aby podali návrh na sochu rytíře a alegorickou postavu Spravedlnosti. Do soutěže došlo šest prací, které posoudila komise, složená z architekta Jana Zeyera, prof. C. Kloučka a kolínského architekta Křičky. Dne 5. února 1899 se komise sešla v bytě paní Náprstkové v Praze a vyhodnotila jako nejlepší návrh na postavu rytíře pod značkou „1899" a návrh na sochu Spravedlnosti pod značkou „W". Po otevření obálek se zjistilo, že autorem rytíře je sochař Vilím Amort a autorem návrhu na sochu Spravedlnosti sochař Ludvig Wurzel. Práce na stavbě nové radnice nepokračovaly zpočátku dost rychle, takže na podzim roku 1898 musela městská rada pohrozit staviteli Sklenářovi, že mu bude provádění stavby odňato, kdyby pokračoval ve stavbě tak liknavě, jako dosud. Teprve v závěru roku se stavba rozběhla, pracovalo na ní podle stavebního deníku až 37 zedníků, 4 učni, 35 přidavačů a 3 „ženské". Ale v prvních měsících následujícího roku se stavba opět zpomalila, neboť práce musely být několikrát přerušeny pro mrazivé počasí. Přesto již v dubnu roku 1899 mohli zedníci oslavit „glajchu", na kterou jim městská rada povolila na svém zasedání dne 11. dubna 1899 dvacet pět zlatých. Práce pak pokračovaly již rychle. Ještě v dubnu se započalo s fasádou na straně k Labi a počátkem června s fasádou do náměstí. Sgrafita vyškrabal ve dnech od 7. do 17. června architekt Zeyer, dne 28. června byla osazena socha rytíře na štítu budovy a dne 11. července socha Spravedlnosti mezi pravými krajními okny prvního a druhého poschodí. Koncem léta a na podzim se prováděly vnitřní práce, zejména se usilovně pracovalo na výzdobě zasedacího sálu, chodeb a schodiště." ( *6 )